Květen 2015

Hra pokračuje

28. května 2015 v 21:19 | Kohaku
Hra se pokračuje co bylo ještě stále bude,
co bylo zas se vrátí,
dokud nás jak strom společné žití jak strom nevyvrátí,
dokud nás ta bouře od země neodtrhne,
láska naše potrvá,
opět a znova ti říkám jak je tvá duše pro mou důležitá,
opět ti řikám já moc mi chybíš,
zas a znovu tě žádám ať mi věrnost slíbíš,
slib věrnost, slib mi lásku,
já nechci život co vysí na provázku,
já chci život c jak lano bude držet nás nad vodou,
chci to co je jak záchraný bod pro nás obou,
chci něco co mi řekne že se nemám bát,
něco co mi řekne že mi nechcš lhát,
že při mně budeš vždycky stát,
i když budu na dně tak mně zvedneš,
až se ztratím v mlze ty mně z ní vyvedeš,
chci aby jsi byl stále se mnou,
mou oporou a mou záchranou,
chci abys tyto řádky četl,
chci abys všechny pavučiny z hlavy smetl,
aby jsi mně v náručí hřál,
aby jsi po mém boku stál......:*

Černobílý svět

25. května 2015 v 22:48 | Kohaku
Černobílý svět,
tolik let,
sladký jak med,
takový jsi a budeš,
takový jsi ty dokud neusneš,
se spánkem padáš do snu,
ve kterém držíš se rudé nitě,
hlavně nezabloudi moje milé dítě,
hlavně se neztrať svojí lásce,
neztrať se té plavovlásce,
neztrácej se ani v těch nejčernějších tmách,
nebloudi v písečných dunách,
nebloudi a neplakej,
svět už není jinakej,
neplač nad tím co bylo,
plakej pro to co bude,
štěstí i smutek slzy ukrývají,
pro tvou lásku dech se tají,
pro mou lásku zaplakati,
nedám na něj dopustiti,
nedám ho z náruče svojí,
vždyť ty jsi jak jelen a já laní tvojí,
jak jelen císař lesa,
jak laň před ním na kolena klesá,
jak pár v objetí se rány hojí,
dovol mi být láskou tvojí

dědění mocí

21. května 2015 v 20:32 | Kohaku
Z otce na syna, z matky na dceru,
příprava na novou éru,
příprava na příchod nové generace,
čekání na příchod nového vládce,
s příchodem slunovratu,
otočím se ke tvé tváři,
prohlídnu skrz tvou mysl a uvidím jak tvé oči láskou září,
uvidím jak se my odevzdáš,
jak tvé tělo v ohěň se rozhoří a pak nic,
pak už jen oči přimhouřím a ty v pokleku,
je mi z toho do breku,
nekleč, nekleč přede mnou,
nenazývej povinnost něhou.

Láska až za hrob

16. května 2015 v 15:35 | Hraničář
Smysl života. Není moc šťastlivců, jež ho naleznou, a to i když na to mají celý život. Nero na to měl
omezenou dobu a ta se rychle blížila ke svému konci. Jeho život se bez svého smyslu mohl změnit o
sto osmdesát stupňů. Pokud ho rychle nenajde, stane se z něj krvelačná bestie s nadlidskou silou,
která bude ničit lidské životy jako nic. Bohužel když se o něco moc snažíme, jde nám to méně, než
kdybychom tomu nechali přirozený průběh. Proto po několika dnech, kdy se nepohnul s hledáním ani
o krok, si řekl, že před proměnou bude pro svoji skupinu alespoň trochu užitečný. Vyzbrojil se kuší a
na míru vyrobenou zbraní, která byla buď sekera s vroubky, nebo se prudkým švihnutím změnila
v břitvu, jež švihnutím ve větru přeťala i vzduch na dvě půlky. Dokonalá zbraň pro dokonalého vojáka.
Dva dny v kuse pročesával město, a bral do velkého pytle cokoli, co by se v kovárně mohlo hodit. Jeho
plán byl prostý. Nasbírat jídlo, odnést ho do kovárny a odejít daleko od města kde nikoho neohrozí.
Cesta, kudy šel, šla lehce poznat. Nemrtví na dvě půlky, ať už přeťatí v pase, nebo rozpůleni od hlavy
k patě. Takhle cestoval, a sbíral. V hlavě nosil jedinou věc. Nalézt co nejvíce jídla, když mu do oka
padla známá věc. Část jeho výstroje. Poznal ji podle vyryté značky, kterou si vyznačil každou část
výstroje, kterou vlastnil, dokonce i vrhací dýky. Sledoval stopu, která ho měla dovést na něco
úžasného, je neuvěřitelné, že ho to napadlo, když byl nemrtvá osoba, kterou poháněl neutuchající
hlad. Po cestě si zodpověděl několik otázek, jež měl po probuzení, například tu, kam se ztratila
většina jeho výstroje a proč je téměř nahý. Stopa končila zabodnutou vrhací dýkou ve dveřích
polorozpadlého domu u městského náměstí s kašnou, která mu zatím nic neříkala.
Vešel dovnitř, a když si tak projel, kolik svých věcí už nalezl, bylo mu jasné, že už neměl nic, co by
našel. I přes to doufal, že najde i poslední věc, jež mu byla nejblíže. Zamžoural očima v přítmí
polorozpadlého baráku s prohnilými trámy na stropě, zabedněnými okny a velkou spoustou odkazů
na souboj, jež zde probíhal. Pozorně nechával svůj zrak spočinout na každém kousku místnosti, až se
v šeru něco zablesklo. Nejdříve mu to nepřišlo divné, ale najednou si vzpomněl a táhlo ho to k té věci
jako magnet. Nevěděl proč, nevěděl, co by to mohlo být, ale tušil, že je to pro něj nejcennější věc,
která široko daleko je.
Na klice od dveří byl omotán zlatá řetízek se znakem. Sevřel ho v dlaních a se slzami v očích okamžitě
padl na kolena. Vzpomínky na Alanis se mu nalily takovou rychlostí zpět do hlavy, že nevěděl, které
z nich má věnovat pozornost. První polibek u kašny na náměstí, u kterého právě je. Jejich seznámení
před kovárnou odkud jde. Jejich společný dům, ve kterém právě klečí a roní slzy jako hrachy. Když se
příval vzpomínek uklidnil a on otevřel oči, už nebylo jen šero, už byla noc. Nebyla to ale jediná změna,
která nastala. Otočil se pro svůj nástroj k popravě všech nemrtvých a zahlédl odraz svých očí. Už
nebyly temné. Měly zpátky svojí barvu. Našel smysl života. Alanis. Jeho první a jediná láska, pro
kterou by dal cokoli na světě. Kéž by tak zde mohla být i ona. Co s ní asi je?
Beze strachu, že se promění v bestii, si nasadil řetízek na krk. Nejen na znamení nalezení lidskosti, ale
hlavně aby dál svoji Alanis nosil v srdci. Nahlédl za tajemné dveře, na nichž našel pro něj tak cenný
předmět a za nimi se skrývalo něco cenného pro jeho skupinu. Zásoba sýrů, vín, mouky a rýže
minimálně na dva týdny. Bohužel se nemohl zaradovat nahlas. Jakmile se totiž ulice setmí, patří
nemrtvým. Čapl do pytle co mohl a nastražil uši, aby zmapoval situaci venku. Plno šouravých,
chrčivých a jiných zvuků. Dokonce i pláč. Ten pláč ho zaujal nejvíce. Pevně sevřel svoji sekeru a vyšel
rozhodně ven. Venku bylo docela narváno, Nero však šel tiše a jistě přímo ke zdroji pláče, který zatím
od dveří jeho bývalého obydlí nebyl vidět a nemrtví šouralové si ho moc nevšímali. Pláč vycházel z místa za kašnou. Obešel ji a nevěřil svým očím. Nejen kvůli té proměně, ale i tomu kdo se proměnil tak moc. Jeho milovaná Alanis seděla na kašně a plakala do noci. Nejdříve oněměle porovnával její aktuální vzhled s jeho vzpomínkami. Dříve krásná vysoká elfka s vlasy do poloviny zad smotanými do silného copu. Dnes stále elfka, ale bez vlasů. Ty byly vytrhány to poznal podle plné hrsti vlasů, jež postava svírala. Šok ale ustoupil, když si vzpomněl, co skrývá on sám pod vysokým límcem kabátu. "Alanis?" Pronesl do noci směrem k ní. "Nero?" Dostalo se mu odpovědi. "Nekoukej na mně!" přikázala a schoulila se více do klubíčka. V této poloze bylo mnohem více vidět jak moc je podvyživená, nejspíše protože odmítá pojídat masitou stravu. " Alanis neplač, neboj, zůstaneš naživu, už jsem zde." Blížil se k ní pomalu. " Koukej, už i mně se vrátila lidská podoba, a ty se stejně jako já nestaneš bestií…" Alanis se na něj otočila a trochu uklidnila svůj pláč. On k ní přišel, poklekl a svoji ruku jí položil na vyhublou tvář, kde visela pouze kůže na kosti. " Alanis. Má milovaná. Našel jsem tě a stále tě miluju…" Alanis jen tiše špitla " Ale já jsem zrůda…" Nerova odpověď jí překvapila " Uvnitř jsi to pořád ty, má lásko." Alanis sebrala všechnu svojí odvahu k polibku. Natáhla ruku směrem k Nerovi a stáhla vysoký límec. Jakmile viděla jeho tvář a chybějící spodní čelist zhrozila se a odskočila od něj. " Jsme zrůdy… hnusný odporný zrůdy… nic než zrůdy…!!!" Ječela na celé kolo. Ječela tak mocně, že se nemrtví raději šourali pryč. Nero chtěl situaci zachránit, ale nebylo co zachraňovat. Alanisiny žíly vystouply a zbarvily se do černa, jako by v nich protékal jed. V jejích ústech najednou bylo mnohem více zubů a nehty se povytáhly minimálně o pět palců. Se slovy " Jsem odporná!" skočila po Nerovi a prudce po něm švihla svými drápy. Nejdříve se Nero snažil jen bránit, ale když zjistil, že její duše je pryč úplně, a že jeho láska, jeho drahá Alanis se už nikdy nevrátí, dospěl k závěru, že alespoň bude tím, kdo ji zabije. Prudkým švihem změnil svojí sekeru na čepel, která přetne cokoli, až na Alanisiny drápy.
Souboj byl tvrdý. Chvíli se odehrával na náměstí, potom na střechách domů. Několik ran si vyměnili i ve vzduchu. Souboj ukončily až první ranní paprsky, s kterými se skrze hrdlo milované Alanis prohnala čepel, již nestihla vyblokovat. Překvapením bylo, že z hrdla krev nezačala stříkat, ale jen vytékat, na stříkání byla moc hustá. Oba se zastavili, pohlédli upřeně na sebe a uvědomili si, co provedli. Alanisiny oči se postupně začaly zabarvovat spět do své původní barvy, protože věděla, že před ní stojí stále ten zásadový Nero. Její první láska, která pro ni ale nebyla tak velkým smyslem života aby jí zachránila od proměny v krvelačnou bestii, proto mu jen padla vyčerpáním do náruče a Nero si s ní pomalu klekl. Upřeně na ni hleděl a hlavou se mu honila každá chvíle, kterou spolu s ní strávil, když byl ještě člověkem. Poslední myšlenka, než Alanis zavřela své oči a on zašeptal své poslední sbohem, byla: Škoda že jsem pro tebe nebyl smyslem života, jako ty pro mě.

Mě to nezajímá

13. května 2015 v 21:09 | Kohaku
je pondělí no a co,
ale mě to nezajímá.......... toť vše. :D víc k tomuto tématu nelze :D

Láska až za hrob EP. 2

5. května 2015 v 20:23 | Hraničář
Svět se pomalu, ale jistě blížil ke svému konci. Vojenský projekt, který se vymkl kontrole, se šířil dál a ve městech docházeli živí lidé a nalezení lidskosti nebylo tak lehké. Toto hledání čekalo i Nera, který nabyl vědomí s plným břichem. Nejdříve nechápal, čeho by tak mohlo být plné, ale poté si vzpomněl, co pojídají žrouti, a usoudil, že to raději ani vědět nechce. Postupně se vracel k plnému vědomí. Rozhlížel se okolo sebe a vyhodnocoval situaci. Polorozpadlý barák na severu města. Musel být dlouho mimo, když se jako žrout prošoural celým městem. A kde je jeho drahá polovička Alanis? Jak na tom asi je ona? Jediná možnost je se ozbrojit a jít ji hledat než se setmí.
Před rozpadlým barákem leželo mrtvé tělo ověšené hadrama. Mrtvej dýky potřebovat nebude ale Nero ano. Opasek s dýkama se brzo vyjímal u jeho pasu. Procházel městem a snažil se nevzbudit pozornost oživlých mrtvých. Tichý pohyb mu v tom dost pomáhal. Pochod za něčím, co nevěděl, kde by se mohlo nacházet, nebyl lehký. Náhodně volil odbočky a procházel městem. U jednoho z obchodů mu tichý pohyb a nevzbuzování pozornosti nemrtvých nevyšlo. Naštěstí tři protivníci nebyli pro bývalého vojáka žádný problém. Během boje zjistil, že se jeho tělo dokáže rychleji hýbat a že je silnější, pak si vzpomněl, že celá tato situace nastala, aby vojáci zesílili. Když i poslední huhňající monstrum padlo s dírou v hlavě k zemi, Nero se zaměřil na svůj odraz ve výloze. Nedá se říct, že nebyl šokován. Otázkou je z čeho víc. Část pravé tváře byla pryč a odhalovala mu několik zubů. Pryč taky byl medailonek od Alanis. Vzhledem k tomu, že se prohlížel ve výloze obchodu s oděvy, tak první ztráta šla vyřešit jednoduše. Dlouhý, černý, nepromokavý kabát s opravdu vysokým límcem doplněn velkým černým kloboukem byl jeho nákup. Při odchodu se ještě jednou na sebe podíval. Většina obličeje byla zakryta. Jediné, co mu koukalo, byl kousek čela s obočím, mrtvolně černé oči a asi polovina nosu.
Plán byl jasný a neobsahoval moc bodů. Do soumraku musí najít kovárnu, v té bude bezpečno a hodně zbraní. A pokud ne, tak na nějakých začne pracovat. Zdánlivě jednoduchý plán se ukázal jako ne až tak snadný. Ve městě se nacházely tři kovárny. Bohužel dvě byly natolik zamořené nemrtvými, že boj by neměl smysl. Se západem slunce vkládal veškerou svou naději do poslední kovárny, která byla ještě půl hodiny cesty vzdálená. Tu a tam někomu zarazil nůž do hlavy, někomu rozbil lebku o zeď a šel dál. Pokud skupinka nemrtvých byla menší, nebyla problém. U poslední kovárny měl smíšené pocity. Okolo nebyla žádná šourající se mrtvá postava, ale z kovárny se ozýval zvuk ťukání kladivem o kovadlinu. Zde už někdo je. Bylo to poznat po zvuku a také podle toho že dveře nejsou jen ze dřeva, ale byla k nim přidána výrazná kovová výztuha. Zkusí alespoň zaklepat. Postava, jež stála na opačné straně dveří, ho mile překvapila. " Selare?" Využil udiveně po dlouhé době hlasivky Nero. Voják z jeho bývalé jednotky poznal Nerův hlas. " Nero, nevypadáš moc dobře, kousli tě co?" Nero jen přikývl a dodal: " Neboj, já se z toho dostanu. Mohu se k vám přidat?" Selar se chvilku zamýšlel. "Měl by ses s toho dostat, chybí nám náš velitel. Máš čas do příštího týdne, kdy bude úplněk. Pochop, chceme našeho bývalého velitele, ne bestii." Krvelačnou bestií bez mozku se nechtěl stát ani Nero. Kovárnu našel, teď bude muset najít svůj smysl života, věc, která ho dělala člověkem, když jím ještě byl.

Lidé, stroje

4. května 2015 v 21:00 | Kohaku
Lidé jak stroje bez citů pohybují se světem,
stroje zas jak lidé poroučejí našim dětem,
nic není tak jak vypadá,
net fakt ví všechno, ale s ním veškerý svět nepadá,
až zmizí knihy a s nimy moudrost světa,
až zmizí myšlenka a sní poslední vyřčená věta,
pak světe plač a plač hodně,
to co dřív bys učinil teď činí povodně,
potopu na tento svět seslati,
7 morových ran a život jak kdysi sebrati,
jak Mojžíš vstáhl ruku k rudému moři,
stejně tak dnes stroj svou ruku do lidského srdce noří,
noří jki hluboko a vytrhává mysl a cit,
ach bože nech mne se z toho zlého snu probudit...