Duben 2015

Klídek

29. dubna 2015 v 21:23 | Kohaku
klídek hezky pomalu,
už toho mám nad hlavu,
už toho mám po krk,
rozběsněný jako vrk,
jako noční ďas prohnat se krajinou,
prohnat se polem a vsí,
zahubit vše lidi, kočky i psi,
zničit vše a pak naříkat,
jak jen mi mají říkat,
ženo nebo muži,
není to jedno, život každého zavisí na noži,
jak rychlí bude císařský řez,
jak hluboko podříznutý padneš pod vřes,
já jsem žena nebo snad muž?
já sám to nevím už,
jediné co vím,
že ho nikdy neztratím,
ať už mi stojí v cestě jak chce,
jeho dívku zdolám lehce.

ach Hraničáři

27. dubna 2015 v 21:18 | Kohaku
Ach Hraničáři proč tvé oči září,
proč vídám je v snách,
v těch nejčernějších temnotách,
jako svíce plápolají a svíti mi na cestu tmou,
žádám tě vem si duši mou,
a nech mne vedle sebe spočinout,
a když ne vedle tebe alespoň ve stínu tvém,
vždyť nezáleží na tom kdo jsem,
hlavní je že mi rozumíš,
dám ti klidně i své tělo, ale to ty víš,
ty to chápeš a proto mne nenecháš padnout níž


Nemožná dívka

27. dubna 2015 v 21:13 | Kohaku
Nemožná holko copak jsi to dělala,
nemožné děvče své rodiče jsi rozplakala,
udělala ostudu svému rodu a svému otci,
klidď se z očí do temné krajiny noci,
kliď se pryč od jejich vrátek,
v lese černém věčný chládek,
na mech ulehneš s pláčem a s rozklepanou bradou,
neboj se usnout to jen děsy se ti do mysli vkradou,
děsy a s nimi stín,
není zlý ani dobrý,
on totiž bude mužem tvým,
mužem, kterého poznat si nechtěla,
muž, kterého líbat si nesměla,
muž jenž ti syna dá,
padne na tě únava,
už oči zavíráš a skoro spíš,
na mechu se svítáním zas se probouzíš,
slyším hlas co tvé jméno volá,
hlas dobře známí,
je to sametový hlas tvojí mámy,
pláče a naříká že dítě jediné své ztratila,
tak běž a utři jí slzy,
vždyť i tebe to vše mrzí

Láska až za hrob

26. dubna 2015 v 20:46 | Hraničář
Doba hrdinským, několikačlenných družin je pryč. Ale pokud má v této době někdo choutky po dobrodružství, možnosti tu jsou. Jedna z nich je přidat se k armádě. Toho využil mladý chlapec Nero, který nastoupil do služby ve svých 15 letech. Ne prvním setkání potkal i stejně starou Alanis, krásnou elfku. Kdyby tak věděli co se děje za oponou a jak důležitou roly budou hrát jeden pro druhého. Po výcviku, během kterého se zběžně poznávaly, byly nasazeni na první misi. Tato mise pro ně byla velmi důležitá. Nejen že na ní měly předvést, co vše je výcvik naučil, jak umí pracovat ve skupině, ale i jak umí přežít. Nero málem poslední část neukázal, nebýt Alanis, které ho zachránila. Tato událost postrčila jejich přátelství trošku jiným směrem a od této mise se u sebe držely už jako pár.
Po každé cestě následovalo několik týdnů volna, i při něm si stáli po boku a jejich partnerství se prohlubovalo. Na roční výročí záchrany života a posunutí přátelství na jinou úroveň si mezi sebou vyměnily zlaté medailonky. I když si armádní služby cenily stejně jako jeden druhého, dobrovolnou nabídku zúčastnit se experimentálního pokusu o vylepšení vojáků museli odmítnou. Často se říká, že příroda inteligentní bytosti nepřemůže, že jim sice zasadí velkou ránu, ale stejně nezahubí všechny. Problém inteligentních ras je že si myslí, že jsou jako bohové a že smí cokoli, proto se do záhuby většinou ženou dobrovolně a to je právě tento případ. Pokus do kterého byli pozváni spočíval ve vylepšení vojáků, pomocí nemoci podobné moru. Nejdříve nakažený zemřel, potom se část jeho mozku probudila a hledala potravu. Jakmile mněl dostatek potravy nemoc začala obnovovat mozek až do té míry že se nakažený vrátil do života. Proč si projít tím vším? Protože co tě nezabije to tě posílí. Jakmile vám nemoc obnovila mozek vrátilo se vám většina vzpomínek a k tomu i něco navíc. U každého to bylo něco jiného, ale kdybych to měl schrnout vrátily jste se silnější, rychlejší, s vylepšenými smysly. Za to už by ta oběť stála. Bohužel nebo bohu dík Nerovy a Alanis ne.
Netrvalo ani půl roku aby se přišlo na chybu, které se nedá vrátit. Vojáci, jež prošli smrtí pro získání nových schopností se začaly bouřit a vznikl super silný voják, ale už ne ve službách lidu. Všichni viděli, že při znovunabytí vědomí po hladovém stádiu se vrátí osoba v téměř plném vědomí mnohem silnější, ale nikdo už nekoukal, co se stane potom. Vývoj pokračoval dál a pokud takoví člověk nezískal smysl života, nenašel to, co ho dělá inteligentní bytostí, stala se z něj bestie, které šířila tuto nemoc dál. Svět jak pomalu upadal do chaosu. Vojska se snažila tuto situaci zvládnout, ale většinou byli jen potravou pro bestie, nebo hladové stádia vývoje a tak se řady oživlých rozšiřovaly. Města začala ovládat chodící mrtvá těla a společnost rychle upadlo do chaosu blížící se k úplnému konci. Od úplného konce je dělili jen menší skupinky nenakažených jenž se snažily přežít za každou cenu.
O svůj život do posledního dechu bojovaly i Alanis a Nero, stále bok po boku jako pár i jako bratři ve zbrani. Jeden druhého podporoval, aby se z této situace nezbláznil a jeden pro druhého byl ochoten položit i život bude-li to třeba, jen aby jejich láska pokračovala. Jedné noci za úplňku to potřeba bylo. Přesila hladovců bez mozku byla velká. Hladovci ale nebyli ten největší problém. Bestie byla tím problémem. Bestie, pro kterou nebyl problém zvednout kočár a hodit ho několik stovek metrů daleko. Starosti o bestii odvedli pozornost od hladovců jež je pomalu obkličovaly až v okamžik kdy si Alanis nestřežila záda zuby jednoho z nich jí přivedli do řad oživlých mrtvol a Nero jí do těchto řad velmi rychle následoval také. Bude jejich láska až za hrob?

Poznání neznámého

23. dubna 2015 v 21:02 | Hraničář
Asmodea pomalu rozlepovala oči po spánku, který nevěděla jak dlouho trval. Když šmouhy dostaly ostřejší obrysy, raději oči opět zavřela a doufala že místo jež se jí zhmotnilo je pouhý sen. Nebyl. Rychle si uvědomila sílu svého přání, jež nosila v srdci skoro rok. Splnilo se, ale šťastná z toho nebyla. Co se s ní asi teď stane? Kde je její šat? Uvidí ještě svoji rodinu? Proč má na sobě stejně otrhaný hadr jako jiné dvě dívky v tmavé, vlhké a špinavé cele?

Otázek měla plnou hlavu, nevěděla jakou zodpovědět sama sobě dřív a už vůbec nevěděla jak. Naštěstí se velmi brzy ukázalo,že na to nená čas. Nevyžádaná záchranná mise právě započala a díky zkušené skupině lidí a ostatních ras byla Asmodea a neznámá hobitka s trpaslicí brzo ze žaláře. Na palubě lodi, která odplouvla nepochopitelně vzduchem zjistila, že jí právě začíná nový život. Za několik minut se z dcery šperkaře stala dobrodružka, dokonce i s malou družinou. Situace žádala rychlé seznámení a jak to tak bývá ta nejvíce zvláštní poznání vydrží nejdéle.

Elfka, trpaslice a hobitka společně procestovaly velký kus světa, dokonce i kousky světů jiných, ale to se tak stává, když jste přijati do organizace Inwulous. Byla místa kam se chtěly vrátit, ale vícekrát než jednou je nenavštívily. Například létající ostrovy rasy Buteriánů. Buteriáni byli velmi přátelská, pohostinná a inspirativní rasa podobná elfům s motýlími křídly. Byla také místa která navštívily vícekrát než by si přály. Jedním z těchto míst je útes spící smrti. To místo bylo děsivé názvem, tak jak vypadalo i tím co jste cítily, když jste se k němu blížili. To místo je tak děsivé, že o něm raději už více nenapíšu, alespoň ne v tomto příběhu. Opakem toho byly ostrovy čtyř obdobý. Pro Asmodeu hlavně jarní ostrov.

Ostrovy čtyř období byli velmi často cílem dobrodruhů jenž mířili za odpočinkem, bohužel když tam mířila družina s elfkou necestovaly tam kvůli odpočinku, ale práci. Na jarním ostrově se zdržely o trochu déle, protože jejich výzbroje bylo potřeba opravit a protože na tomto ostrově se spíše obyvatelé oddávají kouzlu jara, tak práce zde trvá o něco déle. Upovídaná hobitka, rázná trpaslice ani nikdo jiný nedokázal popohnat místního kováře k svižnější práci. Jako jedna s posledních si byla stěžovat Asmodea. Snažila se popohnat práci jak to jen šlo a když to nešlo po dobrém rozhodla se kováře postrašit stížností v cechu kovářů, zeptat se na jméno bylo to nejlehčí, snést odpověd už tak lehké nebylo.
,, Mé jméno je Artanis a klidně si stěžujte mladá elfko, pracuji tak jak mi mé zlomené srdce dovolí."

Jak s touto odpovědí Asmodea naložila už tento příběh bohužel nevyprávý. Možná že ho nechala pracovat a pomalu ho poznávala, nebo utekla. Podstatné zjištění je, že pokud se něco má stát, tak se to stane. Je jedno jestli se tam dostaneme přímo, nebo jestli nás osud povede obklikou, prostě tam budem a utéct před tím není možné.

Kdo jsem já?

16. dubna 2015 v 20:46 | Kohaku
Kdo jsem já říkám si pořád dokola,
kdo jsem já ? Kdo pravdu zná,
kdo mi řekne kým jsem se narodil,
kdo mi řekne čí zem jsem okusil,
kdo mi poví čí tělo mne hřálo včera v noci,
kdo pomohl mi od zlé moci,
kdo v obětí mne držel,
kdo mou pravou tvář zřel,
odpověď je mezi vámi,
schovaný leč dobře známý,
kdo miluje mne dámy,
kdo opatruje mé sny,
kdo drží mé slzy jak drahokami,
ano jsi to ty...

Nepoznání známého

15. dubna 2015 v 20:46 | Hraničář
Je neuvěřitelné co si většina chudších obyvatel světa myslí o městech. Na vesnicích a v malých osadách je rozšířen omyl, že jakmile příjdou do města tak potkají nové rasy, s nimiž se nikdy nemohly setkat. Skutečnost je však na hony vzdálená. Trpaslíky nalezneme většinu v horskýh městech, která jsou vystavěna jak na té hoře, tak i v ní. Elfové mají většinou místa skrovná v lesích, nebo bohatě zdobená města kam díky elfské hrdosti na svoji rasu nenechají bydlet nikoho jiného. Lidi jsou jediná rasa, jenž má potřebu stavit velké množstvá měst a stejně jako u jiných ras i zde většinu žijí pouze lidé. Pár výjimek se zde ale najde. Dobrým příkladem by nám mohlo být město Alerdon. Žije zde něco okolo patnýctiset obyvatel a pouze necelých stopadesát je jiné rasy než lidské.

Yeledren je hrdým elfským otcem krásné elfky Asmodei kterou vychovává se ženu Nyhyel. Obživou je pro ně prodávat šperky a jsou v tom dobří. Dokonce tak moc, že jejich krámek stojí přímo v centru města na náměstí. Tento post si vydobýval Yeledren dlouhých sedm let. Oslavou této velké události byl domluvený sňatek mezi tehdy ještě čtyřletou Asmodeou a o dva roky starším Artanisem, který byl synem podobně váženého elfského kováře z města Saga. Město Saga je od Alerdonu dosti vzdálené, proto není divu že to bylo domluveno přes dopisy a jejich setkání bylo naplánováno na šestnáté narozeniny maličké Asmodei.

Čas plynul a mladíčká elfka se učila novým dovednostem. Domluvený sňatek brala jako dětskou hru, když se naučila psát, začala využívat této dovednosti k poznávání svého buducího muže alespoň pomocí dopisů. Čas na nikoho nečekal a do hlavy mladé elfky přibývaly nové informace a zkušenosti. Nejdříve se s každou chlubila Artanisovy, ale postupem času už nepsala tak často. Ne že by jí omrzel její budoucí, ale poznávání a sbírání bylinek ji zabíralo stále více a více času. Lesy a louky skrývaly tolik rostlin, které uměly ulehčit lidem od kašle, bolesti hlavy, nebo nevolnosti a pomáhání lidem jí začalo naplňovat. Pár týdnů po čtrnáctých narozeninách se její svět velmi změnil. Událost, která jí ukázala svět jinak byla pomoc jednomu dobrodruhovy, který cestoval se svojí malou družinu. Cestovat od města k městu, potkávat nové lidi, pomáhat jim z nesnází a poznat vše co se dá. To se stalo jejím novým snem. Bohužel si byla dobře vědoma že dohodnutý sňatek a život dobrodruha nejdou dobře zkloubyt. Co dělat? Otec ani maka jí z její povnosti nevysvobodí a na ůtěk nemá dost odvahy, ani drzosti. Toto tajemství nosila ve svém srdci místo Artanise celý dlouhý rok, až se do jejího trápení přidal osud. Přátelská Asmodea jako každé nedělní pozdní odpoledne sbírala byliny na čaj uklidnující mysl, který poté prodávala za pár bronzových několika dobrým otcovým zákazníkům. Na skupiny dobrodruhů, které jí oslovovaly při sběru byla zvyklá. Nebála se jich a vždy ráda poradila. Družině dobrodruhů jenž jí oslovili to odpoledne se raději měla vyhnut. Nejdříve žádaly pár rad a najednu Asmodea měla smrdutý pytel na sobě a bezbranná cítila jak je odnášena kamsi.

Myšlenka jednoho velmi starého a moudrého mága tuto situaci vystihuje úplně přesne: Nesplněné přání bychom neměli vidět jako trest, protože splněné přání někdy může být trestem mnohem větším. Asmodea se přála vydat se na cestu. Teď na jedné je. Otázka zní, jestli to není cesta poslední.

Pokračování příště

Kam vedou všechny cesty

13. dubna 2015 v 12:11 | Kohaku
Kam vedou ty cesty kamené,
kam vedou cesty v lesích,
snad tam kam já doufám že ne,
snad tam kam šly v našich srdcích,
kam až vede cesta trnitá,
kam až vede cesta krví politá,
snad se jednou všechny sejdou,
snad se jednou má s tou tvou prolnou,
snad prolnou se brzy,
snad nepotkáme to co nás mrzí,
snad až se stebou setkám budu to tušit,
snad až tě najdu bude moje srdce opět bušit,
ty jsi důvod proč tou cestou jdu,
ty jsi ten důvod proč se stále ptám,
ty jsi ten důvod proč pohledům jiných lidí unikám,
a jestli tě nenajdu chci být sám,
ty jsi totiž jediný koho v srdci mám Hraničáři...

Jen se smějte

13. dubna 2015 v 11:58 | Kohaku
Jen se smějte vy krysy,
brzy to tu bude jak kdysi,
brzo se to všechno změní,
to co bylo už dávno není,
jen se smějte všechno se to v můj prospěch obrátí,
jen se smějte pán si svámi poradí,
ten pán co s námi prošel bídou,
s ním moji lidé až na konec půjdou,
až na konec vašich dnů,
pak budem provolávat slávu hrdinů,
slávu všem našim mladým,
slávu těch co kvůli vám padli.

Příjimání Osudu

8. dubna 2015 v 18:43 | Hraničář
Svět pro ni skončil. Kdysi Dívka s vlasy jako zlato do půli zad. Dnes kadeře neupravené a zacuchané. Obklopena milujícím otcem a matkou. Dnes sadou železných mříží v malé kleci. Bez informací o osudu těch jež jí přivedly na svět a bez vidiny lepšího zítřka. Před několika dny v očích radost. Dnes už jen slzy. Slzy v očích, díky kterým dostala své jméno Karmína. Každá slza jí posouvá o krůček dál od světa obyčejné malé holčičky a proč to všechno? Pro obnovení prastaré magie. Magie, jež je považována za ztracenou.
Karmína se o tento osud neprosila. Nepřála si, aby jí oslovil jeden z prastarých bohů a propůjčil jí svojí moc, ale někdy si prostě nevybereme svůj osud. Karmína tento výcvik, jak to nazývala její věznitelka, brala spíše jako trest, ale každou slzou uroněnou za svitu měsíce, jehož paprsky v noci osvětlovaly světnici chalupy kdesi u lesa, se více smiřovala s tímto trestem. Učení se mimosmyslové komunikaci a následné pokusy o rozmlouvání s aspekty života, bylo pro tělo mladé Karmíny dost náročné. Často po učení upadla do hlubokého spánku na více jak dvacet čtyři hodin. Často se ptala proč se to děje. Její věznitelka byla názoru, že v jejím těle není dostatek magické síly, ale že je v ní dost potenciálu pro oslovení nějakého aspektu a následně že si jí zvolí jeden z bohů, jež jí propůjčí část své moci.
Po uplynutí více jak měsíce už Karmína neplakala. Příjmula každodenní mučení v podobě učení nesmyslů. Vyčerpání až na hranici možností, po kterém následoval dlouhý spánek, i bolest břicha z hladu po probuzení, nebo hlavy od posilování její magické síly. Když jí jednoho dne konečně odpověděl vítr na její volání a silou svého vnitřního hlasu ho přinutila, aby se jí podřídil, poslední myšlenka před tím než zavřela oči a odebrala se na dlouhý spánek byla: Jsem jen nádoba. Bezvýznamná loutka ženy, jež mně násilím učí prastaré magii, jen aby nebyla zapomenuta… jsem nic.