Nehledej mou duši

7. března 2015 v 15:53 | Hraničář
Poblíž města Saga leží les a z jeho opačné strany nalezneme panství šlechtice Mortana. Kdybychom stály poblíž, uslyšíme hlasitý křik vlastníka tohoto panství. Mortan není zrovna dobrým společníkem, ale věřte tomu nebo ne. Nebyl vždy takový. Když byl mladý, něco okolo sedmnáctého roku života, převzal panství za svého otce, který zesnul v bitvě. Než odešel na věčnost naučil svého syna spoustu věcí, jedna ho zaujala dokonce tak moc že se jí věnuje dodnes. Lov. Chodit po lese. Vyzbrojen lukem, nebo kuší a hledat oběť, jež se večer objeví na jejich stole. Po smrti otce padly pro Mortana všechny zábrany. Konečně se mohl vyzbrojit otcovou kuší, která ho tak moc lákala. Ta kuš skrývala několik vychytávek, jako třeba možnost vystřelit čtyři šipky namísto jedné, rychlo natahovací mechanizmus, nebo přesnější mířidlo. Pro běžného šlechtice nebyla k sehnání. Mortana zajímalo, jak se k ní jeho otec dostal, ale nikdy mu to konkrétně neřekl. Jediná odpověď jaké se mu dostalo bylo: " Každý muž má nějaká tajemství a mezi ta mé patří, jak jsem se dostal k této kuši." Když tuto větu slyšel po několikáté, vzdal snažení dozvědět se pravdu. Prostě tu myšlenku hodil za hlavu a kuš na záda pod lovecký kabátek a s několika sluhy a psem vyrazil na lov.
Zabíjení lesní zvěře a vystavování si trofejí, nebylo jediné co kdy Mortanovo srdce zasáhlo. Když se jednou vracel z neúspěšného lovu, velice mrzutý, potkal u cesty mladou dívku. Né o moc mladší než byl on sám. Dlouhé hnědé vlasy, světlá plet a úsměv tak jasný a upřímný že se zdálo jako by okolo rozkvétaly květiny když se jí zjevil na rtech. Tento úsměv odehnal Mortanovu mrzutost. Dalo se čekat že Mortan kvůli té dívce odloží kuši do loveckého pokoje a bude se věnovat té krásné dívce. Projížďky kočárem po okolí. Změna jídelníčku. Později i dobrodružné výpravy bez kočáru na několik dní, jen oni dva a to co jim příroda nabídne. Dívce i Mortanovy to velmi prospívalo. Ona se smála víc, on byl klidnější. Život pro lesní zvěř byl bez strachu z lovu klidnější a populace lesa se zvyšovala. Čím déle toto období trvalo tím více Mortanovo okolí napadala myšlenka že bez lovu to dlouho nevydrží. Celé léto, podzim a zimu je vyváděl z omylu až do správy jež přišla před jarním slunovratem. V cechu vševědění, který obývali většinou alchymisté co nahlížely hluboko do sfér vědění, téměř až ke zlatému draku moudrosti. Byla i jedna alchymistka, která dobře věděla že Mortan si nenechá ujít příchod bájného zvířete. Jednou za sto let navštíví tajuplné magické zvíře les Gruntbrug. Za plného svitu luny kdesi v hlubinách lesa na posvátném místě, zvíře uvítá jaro. Alchymistka byla poviná sdělit tuto správu Mortanovy, přeci jen byla jeho majetkem. Jeho otec si jí jako mladou kdysi dávno koupil za nemalý penís a dlouhou dobu jí posílal i peněžní dary na nákup předmětu pro destilaci mágů.
Jak se slunovrat blížil. Mortan se vracel pomalu do starých kolejí. Nemohl ovšem tak okatě. Pořád po jeho boku stála ta sličná dívka do které se zamiloval po jednom neůspěšném lovu. Myšlenka že od doby kdy jí spatřil neskolil ani jedno zvíře ho ubíjela a jak se blížil slunovrat, Mortan měl větší chuť vydat se s kuší na lov. Po dlouhé době loveckého půstu skolit bájné zvíře. Jak dokonalá trofej by to byla. Stále přemýšlel nad plánem jak dosáhnout trofeje a přitom neztratit svojí lásku. Jednoho večera, asi čtyři dny před slunovratem ho to napadlo. Hned ráno nenápadně skoval do batohu kuš a loveckou výstroj. Nastrojil se na cestu do města a své drahé polovičce oznámil, že nutně musí odjet do města Benorix. Přijede tam prý velmi vážený obchodník a on by od něj moc rád něco koupil. Jako důvod proč vyráží na cestu sám udal, že kočárem by to nebylo možné stihnout, že musí na koni a tak nechal nastrojit koně. Ověsit ho cestovními vaky s jídlem a připraveným z výstrojí a vydal se na cestu.
Grundbrudský les se skládal ze vzrostlých, mohutných dubů, najít v tomto lese místo, které by mohlo odpovídat posvátnému místo, byl zapeklitý oříšek. Poslední odpoledne před slunovratem ho Mortan nalezl, nebo alespoň v to doufal. Mýtina uproste hlubokého lesa na které se uprostřed válí několik balvanů z kterých se tyčí do výšin dub mohutnější než všechny ostatní. Jeho zbroj už byla nasazena, Kuš nabitá a šipky které skrývala byly pokryté jedem kuraraga, který byl jedním z nejsilnějších jedů a dnes se nedal sehnat. Hadí vesnice už několik desítek let tento jed nevyváží. Čekání na měsíc a začátek toho představení bylo nekonečné. Mortan nebyl nikdy v životě více napjatý. Hlavou se mu honilo mnoho myšlenek: Skolí zvíře? Bude mu vzdorovat? Zabere na něj jed? Proč jeho drahá polovička tak trvala na tom aby s ní zůstal na jarní slunovrat? Všechny tyto myšlenky byli pryč jakmile se na mýtině začala objevovat modrozelená záře. Sílila a sílila, stejně jako Mortanovo natěšení až to zvíře spatří. To co vyděl ho dost překvapilo. Zvíře jež vydávalo tu záři se nedalo dost dobře popsat. Bylo jakoby složeno z několika jiných zvířat. Jelen s jedním rohem, tělo pokryté zářivými šupinami s liščím ocasem. Velikostí připomínalo většího psa. Na tohle jed stačit bude, celé ho vycpu a bude to ta největší chlouba mého panství, pomyslel Mortan když na spoušti kuše držel prst. Čtyři šipky s hroty od jedu rychle prosvištěly planinou. Tři zasáhly tělo a jedna srdce. Ať je zvíře jakkoli magické, takováto dávka jedu by povalila malou legii. Se zvířetem to nejdříve ani nehlo, jako by si zásahu ani nevšimlo, udělalo několik dalších kroků, poté zpomalilo. Pozvedlo hlavu. Vzhlédlo k měsíci, který rychle mračny zakryl svojí tvář aby neviděl co se stane. Zvuku připomínající nářek tisíce panen, osmisetpadesátidvou dubů a meluzíny hrající svojí simfonii o všechny horské výčnělky najednou. Nikdo neví jestli slzy Mortanovy vlétli do očí bolestí jak byl zvuk silný, nebo smutkem jaký se v něm skrýval. Zvuk utichal. Mortan otevřel oři. Roh se navracel do hlavy zvířete. Každá šupina se proměnila na hejno světlušek, které odlétaly a po chvíly místo tvora ležela na měké trávě žena. S posledních sil zvolala jméno vraha jehož nohy se vydaly směrem k oběti i když mozek poroučel něco jiného. " Lhal si mi…" Mortanovo drahá polovička, jež úsměvem mu prozářila den před ním ležela s několika šipkami v těle. Jak jen mohl nepoznat že po jeho boku stojí mocná druidka jež ochraňuje les? S každým jejím těžkým nádechem jak jed pronikal žilami si uvědomoval více jak velké chyby se dopustil. " … Myslela jsem že ses změnil… že nezahodíš druhou šanci… trest tě nemine…" Jakmile vyslovila toto slovo Mortana postihla u srdce tak silná bolest jakou nikdy nepoznal. " ty si otrávil moje srdce… já otrávím tvé... Já jsem byla poslední tvor kterého jsi zabil…"
Dokončením kletby se její oči navždy zavřel, alespoň tak si to Mortan mysle. Bolest u srdce trochu odezněla, ale nikdy ne úplně. Od tohoto večera už nebyl nikdy schopen trefit zvíře. Není divu. S jakoukoli zbraní v rukou se mu ruce začaly třást natolik že boje schopen nebyl. Mohl se ubránit, napadnout, ale nikdy už nemohl zabít. Touha vlastnit trofej jeho života ho připravila o lásku. Jestli jeho láskou byl lov nebo druidka, to se nikdy nedozvíme, protože každý muž má nějaká tajemství…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Cicuš :) Cicuš :) | 10. března 2015 v 10:32 | Reagovat

Veľmi pekné dielko... dobre napísané. Záver je smutný ale myslím si, že druidka mu udelila spravodlivý trest

2 Hramičář Hramičář | 17. března 2015 v 20:18 | Reagovat

mockrát děkuji :) myslíš že bych mohl pokračovat když už mi Kohakuno dovolil psát na jeho blog ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama