Březen 2015

Motýly v břiše

31. března 2015 v 21:16 | Hraničář
Motýly v břiše. Vznáší se tiše. Někdy ani nevím zda-li jsou, zda křídla za činy mé ještě pozvednou. Dopřeje ti křídel šimrání pocit blízký létání? Pokud obdaruji tě úsměvem, zahřeje tě lásky plamen? Při sevření v náručí, stále se pro tebe svět zastaví? Mnoho otázek dalších mám. Jsou zbytečné, tak se na ně nezeptám. Jen jedna je to hlavní. Splní se mé přání a ty zůstaneš mou paní?


















A pak samotný Kohaku odpoví Hraničáři,
že jen pro něj jeho oči září,
že jen pro něj hřeje ten plamen,
že jen pro něj je Kohaku připraven

on říká ano.....

I ty, Brute ?

31. března 2015 v 21:14 | Kohaku
I ty Brute ? I ty jsi tu s nožem v ruce,
i ty jsi zabil svého otce,
i ty jsi vrazil kudlu do zad prudce,
snad je ti teď líp,
snad ti dělá dobře že jsem chcíp,
snad nebudeš plakat pro svůj čin,
snad vnuknul ti ho gin,
snad víš že jsem tě měl rád,
snad víš že jsem to nikdy nechtěl na tebe hrát.
Doufám že teď už bude vše v pořádku,
doufám že necháš mé milé zahrádku,
doufám že postavíš pomník svému otci,
doufám že vzdáš hold jeho bývalé moci.
Moci, která teď patří tobě,
dělej mi radost můj synu ať se neobracím v hrobě

Co bude dál?

24. března 2015 v 20:02 | Kohaku
Co bude dál?
několikrát jsem se ptal,
kde kdo mi do uší zašeptal,
však odpověď jsem nedostal,
je tady toho tolik co jsem ustál,
tolik překážek jsem již pokořil,
přesto pořád nevím proč jsem vlastně žil,
proč jsem tady a co bude dál,
kéž bych svojí budoucnost znal,
kéž bych tušil co zítra udělám,
a jestli něco nezkazím,
tak kašlu na budoucnost já se před ní neskloním,
jdu pořád dál a žiju přítomností,
žiju tak jako bych měl pod nohama prach z kostí,
jdu dál za svím osudem,
on tu bude to my tu nebudem.

Z deníku hraničáře

18. března 2015 v 20:13 | Hraničář

Den 1.
Ve vesnici pro nikoho neznamenám nic. Nikdo mně nechce nic naučit, sdělit mi nové informace, nebo se mnou trávit čas. Pouze pár výjimek se zde najde. Jednou je moje matka. Nikdy mi sice neřekla, kdo byl můj otec, nebo jak vznešeným elfem byl, ale snaží se mně naučit co možná nejvíce. Další je můj psí společník Fill. Velký a silný pes, který se mnou podniká výpravy po lesích v okolí vesnice, kde jsem jednou objevil místo na němž trávila čas ona. Mladá dívka, která znala samotu stejně jako já, proto mnou neopovrhovala. Moc času jsme proseděly na skrytém místě v lese u řeky a mluvily spolu, až jednou nepřišla. Nepřišla ani druhý den, ani dvanáctý. Každé odpoledne jsem chodil na naše místo a v myšlenkách si opakoval tu chvíli, kdy mi bylo dovoleno dát jí polibek na tvář, který zasyčel a nepřirozeně mi zahřál rty, proč tomu tak bylo mi neprozradila. Je to tajemství. A tím to také zůstane, protože se právě s karavanou vzdaluju od vesnice. Matka mi dala několik zlaťáků, starý luk a pár věcí abych se ve světě neztratil. Ted musím koukat dopředu a kráčet po nové cestě, na které mně čeká nový život. Doufám.
Den 2.
....
Den 3.
Byl jsem požádán do malé skupiny, která si řekla, že najde ztracenou dceru jednoho z cestujících v karavaně. Ta se někam zběhla a nikdo neví kam. V záchranné skupině jsem z mladým elfským kouzelníkem, který se vydal do světa poznávat nová kouzla a jeho lidskou společnicí alchymistkou, kterou moc v lásce nemám. Je to člověk a jiným rasám chovám docela odpor. Nikdy jsem sem se s nimi nesetkal a proč bych mněl jiné rasi uznávat když mně neuznává ani moje rasa? Jediným důvodem proč jsem přijal jejich nabídku bylo to, že mně elfský kouzelník Skval požádal o pomoc. Prý vypadám, jako že se vyznám ve zdejších lesích a umím číst ve stopách. Má pravdu. V tom jsem dobrý.
Den 4.
Život dobrodruha je zábavný, ale i nebezpečný. Poprvé jsem čelil protivníkovy, který nebyl zvíře. Alchimistce jsem asi křivdil, protože mi zachránila život. Při pronásledování jednoho z únosců dívky, pro kterou jsme se vydaly jsem si nevšiml toho že cesta konči a místo ní se pod mýma nohama objevila díra. Z útesu bych spadl dolů, kde by mně čekala jistá smrt. Balancoval jsem na kraji útesu. V poslední chvíli mojí ruku chytla Sirí a zachránila mě. Nechápel jsem proč a teď ani nevím jak jí mam splatit dluh za můj život, doufám, že na to zapomene.
Den 5.
Je večer. Já jsem živý díky Sirí. Dívku jsme společně zachránily a dovedli zpátky ke karavaně a Skval ve mně vidí jako potřebného člena, který by se k němu měl přidat. Proč ne? Jmenuji se Kůs a jsem hraničář, kterému začíná nový život. Život dobrodruha. …Sirí ale stejně moc nemusím, protože je člověk…

Mít, nebo být

17. března 2015 v 8:14 | Kohaku
Mám své mládí a svou sílu,
mám energii a svou víru,
byl jsem chlapcem teď už mužem budu,
dokud celý svět svým slovem nedobudu,
tolik básníků a filozofů,
tolik jich bylo, snad i já budu,
snad se jim všem vyrovnám,
snad všechny jednou poznám,
ve hvězdách své jméno budu mít,
dohlížet z nebe na svůj lid,
ne jako vladař ani jako bůh,
nýbrž jako jeden z nich,
jako dobrodruh,
snad jednou budu mezi vámi známí,
jednou odhalí se pravda a já budu milovaný

životní poslání

9. března 2015 v 20:57 | Kohaku

moje životní poslání je můj sen,
stěžovat si na vládu a na svět jen,
já stojím proti všem a všichni stojí proti mně,
všichni stojí na světle ale já ve tmě,
ti co ve vládě jsou se tváří jako když sami nežerou,
ale co mi prostý lid?
I my chceme mír a klid,
i my máme své potřeby,
například...nakopat svý sousedy,
co rušej nás tím jak řvou,
například nakrmit rodinnu svou,
a tohle všechno se lidé bojí říct,
stát si za svou pravdou,
a chtít od života víc,
a tak jim chci ukázat ten správný směr,
a říct jim co všechno je či není fér,
říct lidem že i slabí mají právo žít,
říct lidem jak na to mají jít



Nehledej mou duši

7. března 2015 v 15:53 | Hraničář
Poblíž města Saga leží les a z jeho opačné strany nalezneme panství šlechtice Mortana. Kdybychom stály poblíž, uslyšíme hlasitý křik vlastníka tohoto panství. Mortan není zrovna dobrým společníkem, ale věřte tomu nebo ne. Nebyl vždy takový. Když byl mladý, něco okolo sedmnáctého roku života, převzal panství za svého otce, který zesnul v bitvě. Než odešel na věčnost naučil svého syna spoustu věcí, jedna ho zaujala dokonce tak moc že se jí věnuje dodnes. Lov. Chodit po lese. Vyzbrojen lukem, nebo kuší a hledat oběť, jež se večer objeví na jejich stole. Po smrti otce padly pro Mortana všechny zábrany. Konečně se mohl vyzbrojit otcovou kuší, která ho tak moc lákala. Ta kuš skrývala několik vychytávek, jako třeba možnost vystřelit čtyři šipky namísto jedné, rychlo natahovací mechanizmus, nebo přesnější mířidlo. Pro běžného šlechtice nebyla k sehnání. Mortana zajímalo, jak se k ní jeho otec dostal, ale nikdy mu to konkrétně neřekl. Jediná odpověď jaké se mu dostalo bylo: " Každý muž má nějaká tajemství a mezi ta mé patří, jak jsem se dostal k této kuši." Když tuto větu slyšel po několikáté, vzdal snažení dozvědět se pravdu. Prostě tu myšlenku hodil za hlavu a kuš na záda pod lovecký kabátek a s několika sluhy a psem vyrazil na lov.
Zabíjení lesní zvěře a vystavování si trofejí, nebylo jediné co kdy Mortanovo srdce zasáhlo. Když se jednou vracel z neúspěšného lovu, velice mrzutý, potkal u cesty mladou dívku. Né o moc mladší než byl on sám. Dlouhé hnědé vlasy, světlá plet a úsměv tak jasný a upřímný že se zdálo jako by okolo rozkvétaly květiny když se jí zjevil na rtech. Tento úsměv odehnal Mortanovu mrzutost. Dalo se čekat že Mortan kvůli té dívce odloží kuši do loveckého pokoje a bude se věnovat té krásné dívce. Projížďky kočárem po okolí. Změna jídelníčku. Později i dobrodružné výpravy bez kočáru na několik dní, jen oni dva a to co jim příroda nabídne. Dívce i Mortanovy to velmi prospívalo. Ona se smála víc, on byl klidnější. Život pro lesní zvěř byl bez strachu z lovu klidnější a populace lesa se zvyšovala. Čím déle toto období trvalo tím více Mortanovo okolí napadala myšlenka že bez lovu to dlouho nevydrží. Celé léto, podzim a zimu je vyváděl z omylu až do správy jež přišla před jarním slunovratem. V cechu vševědění, který obývali většinou alchymisté co nahlížely hluboko do sfér vědění, téměř až ke zlatému draku moudrosti. Byla i jedna alchymistka, která dobře věděla že Mortan si nenechá ujít příchod bájného zvířete. Jednou za sto let navštíví tajuplné magické zvíře les Gruntbrug. Za plného svitu luny kdesi v hlubinách lesa na posvátném místě, zvíře uvítá jaro. Alchymistka byla poviná sdělit tuto správu Mortanovy, přeci jen byla jeho majetkem. Jeho otec si jí jako mladou kdysi dávno koupil za nemalý penís a dlouhou dobu jí posílal i peněžní dary na nákup předmětu pro destilaci mágů.
Jak se slunovrat blížil. Mortan se vracel pomalu do starých kolejí. Nemohl ovšem tak okatě. Pořád po jeho boku stála ta sličná dívka do které se zamiloval po jednom neůspěšném lovu. Myšlenka že od doby kdy jí spatřil neskolil ani jedno zvíře ho ubíjela a jak se blížil slunovrat, Mortan měl větší chuť vydat se s kuší na lov. Po dlouhé době loveckého půstu skolit bájné zvíře. Jak dokonalá trofej by to byla. Stále přemýšlel nad plánem jak dosáhnout trofeje a přitom neztratit svojí lásku. Jednoho večera, asi čtyři dny před slunovratem ho to napadlo. Hned ráno nenápadně skoval do batohu kuš a loveckou výstroj. Nastrojil se na cestu do města a své drahé polovičce oznámil, že nutně musí odjet do města Benorix. Přijede tam prý velmi vážený obchodník a on by od něj moc rád něco koupil. Jako důvod proč vyráží na cestu sám udal, že kočárem by to nebylo možné stihnout, že musí na koni a tak nechal nastrojit koně. Ověsit ho cestovními vaky s jídlem a připraveným z výstrojí a vydal se na cestu.
Grundbrudský les se skládal ze vzrostlých, mohutných dubů, najít v tomto lese místo, které by mohlo odpovídat posvátnému místo, byl zapeklitý oříšek. Poslední odpoledne před slunovratem ho Mortan nalezl, nebo alespoň v to doufal. Mýtina uproste hlubokého lesa na které se uprostřed válí několik balvanů z kterých se tyčí do výšin dub mohutnější než všechny ostatní. Jeho zbroj už byla nasazena, Kuš nabitá a šipky které skrývala byly pokryté jedem kuraraga, který byl jedním z nejsilnějších jedů a dnes se nedal sehnat. Hadí vesnice už několik desítek let tento jed nevyváží. Čekání na měsíc a začátek toho představení bylo nekonečné. Mortan nebyl nikdy v životě více napjatý. Hlavou se mu honilo mnoho myšlenek: Skolí zvíře? Bude mu vzdorovat? Zabere na něj jed? Proč jeho drahá polovička tak trvala na tom aby s ní zůstal na jarní slunovrat? Všechny tyto myšlenky byli pryč jakmile se na mýtině začala objevovat modrozelená záře. Sílila a sílila, stejně jako Mortanovo natěšení až to zvíře spatří. To co vyděl ho dost překvapilo. Zvíře jež vydávalo tu záři se nedalo dost dobře popsat. Bylo jakoby složeno z několika jiných zvířat. Jelen s jedním rohem, tělo pokryté zářivými šupinami s liščím ocasem. Velikostí připomínalo většího psa. Na tohle jed stačit bude, celé ho vycpu a bude to ta největší chlouba mého panství, pomyslel Mortan když na spoušti kuše držel prst. Čtyři šipky s hroty od jedu rychle prosvištěly planinou. Tři zasáhly tělo a jedna srdce. Ať je zvíře jakkoli magické, takováto dávka jedu by povalila malou legii. Se zvířetem to nejdříve ani nehlo, jako by si zásahu ani nevšimlo, udělalo několik dalších kroků, poté zpomalilo. Pozvedlo hlavu. Vzhlédlo k měsíci, který rychle mračny zakryl svojí tvář aby neviděl co se stane. Zvuku připomínající nářek tisíce panen, osmisetpadesátidvou dubů a meluzíny hrající svojí simfonii o všechny horské výčnělky najednou. Nikdo neví jestli slzy Mortanovy vlétli do očí bolestí jak byl zvuk silný, nebo smutkem jaký se v něm skrýval. Zvuk utichal. Mortan otevřel oři. Roh se navracel do hlavy zvířete. Každá šupina se proměnila na hejno světlušek, které odlétaly a po chvíly místo tvora ležela na měké trávě žena. S posledních sil zvolala jméno vraha jehož nohy se vydaly směrem k oběti i když mozek poroučel něco jiného. " Lhal si mi…" Mortanovo drahá polovička, jež úsměvem mu prozářila den před ním ležela s několika šipkami v těle. Jak jen mohl nepoznat že po jeho boku stojí mocná druidka jež ochraňuje les? S každým jejím těžkým nádechem jak jed pronikal žilami si uvědomoval více jak velké chyby se dopustil. " … Myslela jsem že ses změnil… že nezahodíš druhou šanci… trest tě nemine…" Jakmile vyslovila toto slovo Mortana postihla u srdce tak silná bolest jakou nikdy nepoznal. " ty si otrávil moje srdce… já otrávím tvé... Já jsem byla poslední tvor kterého jsi zabil…"
Dokončením kletby se její oči navždy zavřel, alespoň tak si to Mortan mysle. Bolest u srdce trochu odezněla, ale nikdy ne úplně. Od tohoto večera už nebyl nikdy schopen trefit zvíře. Není divu. S jakoukoli zbraní v rukou se mu ruce začaly třást natolik že boje schopen nebyl. Mohl se ubránit, napadnout, ale nikdy už nemohl zabít. Touha vlastnit trofej jeho života ho připravila o lásku. Jestli jeho láskou byl lov nebo druidka, to se nikdy nedozvíme, protože každý muž má nějaká tajemství…

Plastový svět

6. března 2015 v 19:01 | Kohaku
Stromy už ani nevím jak vypadají,
kde jsou ty doby kdy jsem víděl listy jak padají,
kde jsou ty časy kdy vše bylo přírodní,
teď už jenom vidím jak svět trpí,
bohužel s ním trpím i já,
schází mi ta svoboda,
dny kdy jsem volně dýchal,
dny kdy jsem věděl že když se rozeběhnu tak šlápnu do trávy,
dny kdy jsem si mohl jen tak lehnout a pozorovat mraky,
jsou pryč a ta svoboda taky,
teď jen přes skleněnou kopuly,
koukám jak časy minuly,
koukám jak se obloha na lidi zlobí,
jak vše pro co lidé kdysi umíraly se bortí,
tenhle nový svět lidskou mysl jenom krotí,
žádné nápady ani umění,
žádné lásky ani zklamání.